Na konci 19. století navštívila naši vesnici tehdy známá a oblíbená spisovatelka Růžena Svobodová. Výsledkem jejího pobytu v Kosově byla knížka V odlehlé dědině.
Ne vždy je tato knížka v životopisech Svobodové zmiňována. Toto dílko Svobodová napsala po třítýdenním pobytu u rodiny Steidlů na kosovské rychtě v létě 1894. Kdo R. Svobodové pobyt v Kosově doporučil? Jak se do Kosova dostala? Byl to její přítel i přítel jejího manžela, známý pražský redaktor a nakladatel Josef Pecl, jehož otec, zvolský rodák, působil jako učitel v Hněvkově. Průvodcem Svobodovým při jejich toulkách po malebném okolí a vycházkách do údolí Březné a Janoušova byl kosovský učitel Josef Skalický. Manželé Svobodovi také navázali přátelský vztah s kosovským rodákem Vojtěchem Vaňourkem, který se později usadil a hospodařil na Drozdovské pile, kde budoval vyhledávané letovisko. Během první světové války to byl právě V. Vaňourek, který v době, kdy lidé v Praze hladověli, posílal manželům Svobodovým potravinové balíčky. Ještě po dlouhé době za druhé světové války F. X. Svoboda s vděčností vzpomínal na kosovské prázdniny a zásilky potravin.
Svobodová se nám ve zmiňované knížce představuje jako spisovatelka s neobyčejně bystrým postřehem. Popisovala věci tak, jak je viděla, patrně trochu otřesena náhlou změnou z pražského kulturního prostředí do zaostalé dědiny, kde lidé klesající pod tíhou každodenní dřiny mysleli a jednali trochu jinak, než byla ona schopna pochopit. Svobodová nám, ale doufám, že i budoucím generacím, zanechala svědectví o době dávno minulé, svědectví o nelehkém životě našich předků, zanechala nám obraz dědiny s dřevěnými domky s doškovými střechami, se stodolami, hnojišti, potůčkem, rybníčkem, školou i droboučkým kostelíčkem. V knížce najdeme řadu jmen, se kterými se setkáváme i v dnešní době, některá jsou patrně zkomolená, jiná zanikla. S nevšedním básnickým citem Svobodová líčí půvabné přírodní okolí Kosova. Její impresionistický popis oceňuje F. X. Šalda v dílku In memoriam Růženy Svobodové, kde píše: „… Z tohoto zorného úhlu bude musiti oceniti příští literání historik veliké výboje Jejího slovního štětce, jeho širokého, mocného, šťavnatého úderu zvukově barevného: takový hornatý kraj severomoravský, rozstouplý do svěžích strání a pasek, skropený blyskotavou vodou z Odlehlé dědiny…“.
Své zápisky a dojmy z pobytu v Kosově po návratu do Prahy R. Svobodová postupně zpracovala a uveřejnila na pokračování ve významném pražském časopisu Rozhledy. V r. 1898 je pak pod názvem V odlehlé dědině – Deníkové skizzy z moravské vesnice – vydala jako knížku.
Knížka vyšla celkem čtyřikrát. První dvě vydání vyšla ještě za rakouského mocnářství, 3. vydání v roce 1921. Potom dílo R. Svobodové postupně upadalo v zapomnění. Tím záslužnější byla skutečnost, že obec Kosov vydala tuto knížku v r. 1997 po čtvrté.
Je to již více než 120 let, kdy Svobodová v Kosově pobývala a byla svědkem těžkého a neradostného života zdejších lidí. A přestože i my dnes musíme řešit různé problémy, naše životní úroveň je s tehdejší nesrovnatelná a Růžena Svobodová by dnešní dědinu asi nepoznala. Co se nezměnilo a snad ani nezmění, jsou krásy okolní přírody. Snad by i dnes spisovatelka mohla napsat: „Slunce již svítilo a hřálo teple skropenou zem. Tam, kudy prve táhla černá mračna, vznášel se lehýnký, mléčný oblak. Po dešti kopretiny a rmeny těsně se sevřely, a žlutá barva pryskyřičníků zvítězila v celém údolí. Jako roztavené zlato rozlila se jejich mokrá, lesklá žluť po celém údolí, po širých kyprých lukách, nad hustými měkkými travami. Zářila od nich bohatá, zkadeřená, v drahokamy sluncem a deštěm proměněná luka. Z bledého oblaku spustil se lehký stříbrný déšť. Padal v slunci lehce na nesčíslné květy jako bělavý prach, stříbřil je i barevně se leskl. Ve stínu, který vrhala zalesněná stráň, v černém stínu, z něhož na dálku bylo tušiti chlad, zamodral se kouř a zvolna se rozplýval na temném pozadí mezi stromy. Vrby, jako čerstvě barvou natřené, leskly se a olše chladně se odrážely na temné stráni. Deštík se sypal lehynký, stříbrný, jakoby přicházel jenom květy krášlit.“