dívčím jménem Čápová, se narodila 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma, kde byl její otec správcem premonstrátského panství. Když jí bylo šest let, přestěhovala se její rodina do Prahy do služebního bytu na Strahově. Předčasná smrt jejího otce, kterého Růžena vřele milovala, nepříjemně ovlivnila nejen sociální situaci rodiny, ale později i charakter její tvorby.
Rodiče poskytli dceři dobré vzdělání. Navštěvovala vyšší dívčí školu a jazykové vzdělání (francouzštinu) si doplňovala v klášterní škole na Strahově. Zpočátku se pokoušela uplatnit jako učitelka a společnice, ale protože brzy poznala negativní stránky tohoto podřízeného postavení, a protože se nemohla věnovat svým zájmům, dalšímu studiu a prvním literárním pokusům, rozhodla se r. 1890 pro sňatek se spisovatelem F. X. Svobodou. Brzy poté se jejich domácnost stala místem, kde se setkávala mladá literární generace, k níž patřili Antonín Sova, Vilém Mrštík, Božena Benešová, Marie Pujmanová, herečka Hana Kvapilová a literární kritik F. X. Šalda, k němuž Svobodovou vázalo celoživotní osudové přátelství. O jejich vztahu svědčí obsáhlý svazek korespondence vydaný pod názvem Tíživá samota (Odeon 1969). F. X. Šaldovi Svobodová vděčila za zprostředkování vztahu ke světové literatuře. Postupně se orienovala na ruský realistický román, francouzské spisovatele Stendhala a Flauberta i na severské spisovatele (Ibsen).
V průběhu první světové války pracovala v charitativní organizaci České srdce. Byla rovněž členkou Amerického klubu dam, který založil Vojta Náprstek a který měl vzdělávací i charitativní poslání. V časopisu „Zvěstování“ měla svoji stálou rubriku pro ženské a humánní otázky. V r. 1918 založila a redigovala beletristický časopis „Lípa“. Velmi často cestovala po Itálii, Francii, jižní Evropě, u nás hlavně po Beskydech a svoje zážitky potom uplatňovala ve svých povídkách. R. Svobodová zemřela náhle na Nový rok 1920. Místem jejího posledního odpočinku se stal vyšehradský Slavín, tam byl později pohřben i její manžel. Její přítel F. X. Šalda po její smrti vyjádřil svůj velký obdiv k ní a velkou bolest nad její ztrátou v eseji In memoriam R. S. a ve své sbírce básní Strom bolesti.
Dílo Růženy Svobodové je v protikladu k tehdejšímu módnímu realismu, je silně ovlivněno impresionismem. Tomu odpovídá i forma jejího díla, kde nejsilnější stránkou je líčení přírodních krás, ale i nálad a vykreslení charakterů postav.
V románové a povídkové tvorbě zobrazovala nejčastěji mladé dívky a jemné ženy, které prožívají rozpor mezi sny a skutečností, dětstvím a dospělostí, nebo trpí lhostejností okolí. Hrdinky jejich románů chtějí žit samostatně, revoltují proti svému osudu, obvykle však po nezdaru rezignují (Ztroskotáno, Přetížený klas, Na písčité půdě). V pozdější tvorbě Svobodová vytváří romantické typy žen, které se brání drsné skutečnosti nebo nacházejí klid a usmíření ve svém nitru (Milenky, Marné lásky, Zamotaná vlákna). Svobodová těmito povídkami hluboce ovlivnila mladší generaci žen svým vyhraněným pojetím života a názory na řešení ženské otázky.
Nejlepším dílem Svobodové je cyklus milostných příběhů soutředěných kolem myslivecké knížecí družiny Černí myslivci. Těmito povídkami autorka vyslovila svůj nadšený obdiv pro beskydskou přírodu a milostnou vášeň. Toto dílo bylo zfilmováno krátce po smrti R. Svobodové ještě jako němý film v režii Václava Binovce.
Z počátku 20. století jmenujme ještě povídky Pěšinkami srdce, Posvátné jaro a Po svatební hostině.
Pro děti a o dětech jsou povídky Jarní záhony, Dětská srdce, Pokání Boženčino, Hrdinné a bezpomocné dětství a Pokojný dům. Mnohé z těchto povídek o tragickém dětství působí jako sociologická studie a obžaloba nespravedlivé společnosti.
Posledním nedokončeným dílem je Zahrada irémská.
Pro dnešního čtenáře není snadné číst knížky Svobodové, její dílo je totiž silně ovlivněno dobou, ve které vznikalo. Ale její poselství lásky a důvěry k nám hovoří stále naléhavě. Snad proto, že v každém z nás dřímá potřeba jistoty, touha po citovém zázemí, po hlubokém a nesobeckém citu, který nikdy neselže a nezeslábne.
Po Růženě Svobodové jsou pojmenovány ulice v několika městech a v místě jejího rodiště na správní budově premonstrátského panství v Mikulově je umístěna pamětní deska. 21. června 2014 jí byla odhalena pamětní deska i na rychtě v Kosově.