Vznik kina v Kosově spadá do období, ve kterém filmová tvorba byla ovlivněna znárodněním, silným vlivem Sovětského svazu a komunistickým režimem. Důraz byl kladen na výchovný význam, optimismus
a aktuálnost filmů. Byly eliminovány západní filmy, naopak preferovány sovětské snímky. Po smrti Stalina v roce 1956 byla filmová tvorba charakterizována nástupem nové vlny a nové tvůrčí generace. Československá nová vlna v 60. letech je obecně považována za jedno z nejdůležitějších hnutí
ve světové kinematografii. Na počátku 70. let, kdy v Československu nastupuje období normalizace, činnost kosovského kina postupně upadá.
11. prosince 1948 se Místnímu národnímu výboru v Kosově po delším úsilí
a intervencích podařilo získat povolení k otevření obecního kina. MNV pronajal sál místního hostince pana Jana Sojáka, kde po menší adaptaci a po schválení bylo kino otevřeno. Promítací přístroj pro úzký film byl zakoupen z prostředků MNV. Zpočátku se v kině promítalo každou sobotu večer a v neděli
v odpoledních i večerních hodinách. Zájem občanů o návštěvu kina jak z Kosova tak z okolních obcí byl docela velký. V kině se promítalo po celý rok kromě prázdnin. Promítaly se především české a sovětské filmy. O české filmy byl velký zájem, návštěvnost sovětských byla poněkud slabší.
Správcem kina a účetním v letech 1949 – 1952 byl Emil Steidl, pokladním pan Bartoň.
V roce 1949 do vesnice zavítalo putovní kino, které v hospodě Jana Sojáka promítlo sovětský film Bohatýr Nikita.
Od roku 1950 se začalo promítat i pro žáky nejen zdejší školy, ale i pro školy z okolních obcí Hněvkov, Hoštejn, Pivoním a Drozdov. Vstupné bylo 3 Kčs.
Nový promítací přístroj byl zaslán z Ústředí kin v Olomouci roku 1952. O rok později z rozhodnutí okresního národního výboru nesmělo být kino ve správě místního národního výboru. Proto se MNV rozhodl postoupit správu kina
a inventář Svazu české mládeže. Vedoucím kina se stal předseda SČM Jan Thun.
Ve druhé polovině 50. let návštěvnost začala postupně klesat, poněvadž představení bylo často přerušováno poruchami promítacího zařízení.
V roce 1956 vedení kina převzal pan Rudolf Kunrt a promítal Josef Vejnar. Během tohoto roku bylo promítnuto 65 filmů, které vidělo 4 650 diváků. V roce 1960 se kino stalo součástí Osvětové besedy (pořádala různé kulturní akce, přednášky a besedy). Byl zakoupen nový promítací přístroj Club 16 mm za 7.600 Kčs. V letech 1961 až 1965 téměř každou sobotu byl promítán celovečerní film, návštěvnost byla různá, rekord byl 3917 diváků v roce 1961. V roce 1966 se sice promítalo ve středu i v sobotu, ale návštěvnost byla stále menší. V roce 1968
se kvůli nízké návštěvnosti nepromítalo v jarních měsících. Na podzim byl opět přerušen provoz kina, protože sál, kde se promítalo, musel být uvolněn pro ubytování brigádníků ze Slovenska. Ale ani poté, co brigádníci odjeli a sál uvolnili, nebylo promítání obnoveno, sál byl totiž velmi znečištěn a místní JZD, které bylo povinno sál vyčistit, tak neučinilo.
Na konci 60. a na počátku 70. let mezi nejoblíbenějšími filmy nejen u dětí, ale
i dospělých, byly příběhy apačského náčelníka Vinnetoua a jeho přítele
a pokrevního bratra Old Shatterhanda.
V roce 1973 se promítalo pouze ojediněle, protože kinosál byl z důvodu havarijního stavu uzavřen a budova Sojákova hostince (č. p. 8) byla vykoupena a určena k demolici. A tak zaniklo prostředí, kde se čtvrt století promítalo a kde se po několik desetiletí odehrávala většina kulturních akcí.
Pro zajímavost uvádím názvy některých filmů (tyto filmy byly promítány především v 50. letech, názvy z pozdějšího období se mi nepodařilo dohledat):
Karhanova parta (režie Zdeněk Hofbauer)
Zvony z rákosu (Václav Kubásek)
Štastnou plavbu (N. Lebeděv)
Vstanou noví bojovníci (Jiří Weiss)
Večer v cirku (L. Varlamov), 1952
Světla měst opět září (Hsiu Ke), 1952
Portáši (Václav Kubásek), 1949
Popelka (N. Koševerová), 1949
Dnes o půl jedenácté (Jiří Slavíček)
Admirál Nachimov (V. Pudovkin)
Racek má zpoždění (Josef Mach), 1951
Říkají mu Suche-Bator (A. Zarchi)
Honba za modelem (Richard Groschopp), 1952