75. výročí osvobození naší vlasti od nacistické nadvlády a zároveň ukončení 2. světové války nás zastihlo uprostřed koronavirové pandemie a z tohoto důvodu se pravděpodobně nebudou konat veřejné oslavy tohoto významného výročí. Připomeňme si alespoň touto cestou, jak začala válka, jak lidé v naší obci prožívali válečná léta a jak prožívali osvobození po několika letech nacistické okupace.
Do Kosova vstoupili němečtí vojáci krátce po podepsání Mnichovského diktátu, a to 14. října 1938 a obec tak byla připojena k Německé říši. Obyvatelé přijali okupanty mlčky, s tajenou zlobou a s obavami z příštích události. Krátce po armádě přijeli do Kosova i němečtí četníci. Obyvatelstvo muselo odevzdat veškeré zbraně, na veřejných budovách byly zatřeny české nápisy a ty byly nahrazeny německými. Objevily se tabulky s označením jízdy vpravo, do té doby nezvyklé. Někteří občané se vystěhovali do okleštěného Československa. Byly rozpuštěny spolky Národní jednota a Katolická omladina, byla zrušena i Raiffeisenka. Pokladní hotovost těchto spolků byla zabavena. Bylo také ustanoveno nové zastupitelstvo. Dobrovolní hasiči museli přijmout německé velení a opatřit si uniformy německých hasičů. Při oslavách německých vítězství a Hitlerových narozenin byly na veřejných budovách (na škole, obecním úřadu, hasičské zbrojnici a hostinci u Sojáků) vyvěšovány německé státní vlajky.
Někteří kosovští občané byli nuceně nasazeni na práci do Říše, do firem, které vyráběly válečný materiál. Odsud se už nevrátili Josef Milde, Josef Pospíšil z čísla 92 a Oldřich Šín z čísla 78.
Po vítězstvích Rudé armády u Stalingradu a u Moskvy (1942 – 1943) se začal stupňovat odpor českých občanů v Protektorátu i v Sudetech. Lidé přes přísný zákaz a tresty poslouchali zahraniční vysílání Čs. rozhlasu z Moskvy a z Londýna, ilegálně byly rozšiřovány letáky, v továrnách se množily sabotáže, začalo se rozmáhat partyzánské hnutí. I kosovští občané všemožně podporovali partyzánské skupiny, které se ukrývaly v okolních lesích. Kronikář uvádí tato jména: Vinc. Němec, Oskar Dostálek, Jan Soják, František Hejtmánek, Jan Opravil, František Hýbl ml., Lad. Hýbl, Josef Blažek, Boř. Hampl, Milde František, Lud. Krejčí, Jiří Štajgl, ř. uč. Jarmar aj. Někteří z nich byli zatčeni a vyslýcháni gestapem, Jindřich Šteigl z č. 74 byl umučen gestapem v Berlíně. Někteří partyzáni dokonce našli úkryt přímo v obci, na rychtě. Zde byli také na konci války ubytováni sovětští váleční zajatci.
Připomeňme si některé odbojáře, kteří působili v okolních obcích a kteří padli nebo byli pro výstrahu popraveni. Byli to J. Tůma a J. Háječek (zastřeleni poblíž Janoušova), hajný Bartoš z Hoštejna, cestář Kesselgruber z Cotkytle a tři občané z Jedlí (byli oběšeni pod Lázkem).
Protože většina mužů byla nasazena na práce v továrnách v blízkém okolí nebo v Německu,
na polní práce ve vesnici zůstávaly většinou jenom ženy a děti. Žáci ze zdejší školy se museli povinně zapojit do sklizně brambor, museli také sbírat staré hadry, kosti, železný šrot a jiné odpadové suroviny.
Během války obyvatelé Kosova trpěli nedostatkem potravin, šatstva, obuvi, ale i jiných věcí denní potřeby. Byly zavedeny přídělové lístky na potraviny, oblečení, tabák, uhlí i jiné zboží, ale nízké příděly nedokázaly dostatečně zabezpečit potřeby lidí. Lidé často museli vystát dlouhé fronty, zboží bylo předražené, kvetl černý obchod a šmelina. Zemědělci byli zatíženi vysokými dodávkami obilí, masa a ostatních zemědělských produktů. Nedostatek uhlí vedl k postupnému omezování školní výuky, ke konci války se žáci scházeli k nouzovému vyučováni v budově mlékárny, kde jim byly pouze zadávány domácí úkoly a ty byly potom zpětně vybrány k opravě.
Od února 1945 bylo ve školní budově a v hostinci u Sojáků zřízeno ubytování pro německý vojenský pracovní oddíl. Ten tvořili převážně Ukrajinci, kteří ve službách Němců převáželi z hoštejnského nádraží zbraně a munici do údolí říčky Březné za Hoštejn směrem k Drozdovké pile.
Ve vesnici byla také zřízena Civilní protiletecká ochrana (CPO). Její členové byli cvičeni k likvidaci shozených zápalných bomb a k jiným záchranným pracím. Naštěstí jich nebylo nikdy potřeba, ačkoliv sovětská a americká letadla několikrát nad vesnicí přeletěla.
Koncem roku 1944 byly kosovští občané svědky pochodů dlouhých kolon Němců, kteří prchali ze Slezska před postupující sovětskou armádou. Po několik týdnů kosovští mohli sledovat, jak vesnicí směrem na západ projížděly povozy tažené koňmi a hovězím dobytkem a kočírované starci, ženami nebo i dětmi. Na všech byla vidět únava, skleslost a vyčerpání způsobené válečnými útrapami.
Ještě hrůznější pohled se naskytl na procházející transporty válečných zajatců na počátku roku 1945. Kronikář obce Kosova zaznamenal: „… následovaly transporty zbědovaných, otrhaných, polobosých ruských válečných zajatců poháněných holemi německých vojáků. Kromě těchto prošly vsí menší transporty jugoslávských a anglických zajatců, se kterými bylo nakládáno již mnohem lidštěji. Tito zajatci byli přemísťování z východních částí Říše ohrožené postupující Rudou armádou dále na západ. Obyvatelé naší vesnice byli mocně pobouřeni nad žalostným stavem zajatců a surovým zacházením německých vojáků s nimi. Tito ubozí zajatci v nedostatečném oděvu a polobosí v únorových plískanicích byli hnáni holemi jako dobytek dále do vnitrozemí, všichni utýraní, zmoření hladem a zimou, že mnozí padali vysílením. Takoví ubožáci byli většinou průvodci ubiti a ponecháni při cestě. Ve zdejší vesnici podlehli těmto útrapám čtyři sovětští zajatci a byli pochováni na místním hřbitově odkud byli před Vánocemi r. 1945 exhumováni, uloženi do rakví a převezeni na ústřední hřbitov v Olomouci, kde všichni sovětští vojáci padlí v našem kraji byli uloženi do společného hrobu.
Některé z těchto transportů sovětských zajatců přenocovaly v naší obci. Zajatci umístěni přes noc na holých humnech stodol větších zemědělců Hampla Boř., Řeháka Al., Vojty Vaňourka a j., kam jim naše hospodyně donesly polévky, kávu, chleba nebo vařené brambory, což velitelem transportu bylo povoleno. Byla to podívaná, jak hrnce polévek a kávy mizely v hladových žaludcích těchto vychrtlých ubožáků. Také nějaké střevíce byly podstrčeny nejpotřebnějším polobosým zajatcům“.
Díky rychlému postupu Rudé armády v jarních měsících roku 1945 se Němcům nepodařilo v naší vesnici nadělat větších škod. Ale v údolí Březné se jim částečně podařilo zničit skladiště munice. Mohutné exploze otřásly domy i v naší vesnici.
Ti, kdo vlastnili rádio, poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu o postupu spojeneckých vojsk a konečně i o povstání pražského lidu 5. května. Všichni očekávali osvobození naší vlasti.
7. května byla naše vesnice ostřelována děly ustupujících Němců. Střelami z děl byl lehce zasaženy domky č. 13, 27 a 94. Střely většinou dopadaly do zahrad a do polí. Obyvatelé se před tím ukryli v okolních lesích, jiní se zase přemístili do sklepů, kde vyčkávali konce bojů. K večeru přestalo ostřelování vesnice, lidé se vrátili z lesů domů a všichni očekávali příchod sovětské armády. Byl ustanoven nový Národní výbor, který byl složen ze členů odboje a z dobrých Čechů. Konaly se přípravy na přivítání Rudé armády. Za rychtou byla vystavěna slavobrána, která byla vyzdobena ratolestmi, českými a ruskými nápisy, československou a sovětskou vlajkou. Na domech vlály československé prapory a místní hudebníci vesele vyhrávali oddílům Rudé armády, které od 8. května nepřetržitě projížděly obcí po několik dnů směrem na západ.
Zábřeh a okolí osvobodila vojska 4. ukrajinského frontu pod velením maršála Andreje Ivanoviče Jeremenka. Vojáci a důstojníci Rudé armády, kteří během války přinesli obrovské oběti a kteří velkou měrou přispěli k porážce nacistického Německa a k obnovení samostatného československého státu, si zaslouží naši úctu a vděčnost.
Zpracováno podle Kroniky obce Kosova (období 2. světové války sepsal kronikář Emil Jarmar až v poválečných letech, během války kronika nebyla vedena) a podle vzpomínek pamětníků.
