Kronikářství má v naší zemi tisíciletou tradici. Připomeňme si Kosmovu kroniku českou, Dalimilovu kroniku, Zbraslavskou kroniku, Kroniku Vavřince z Březové a mnohé další.
Letos 30. ledna tomu bylo 100 let, co vešel v platnost zákon č. 80/1920 Sb. o pamětních knihách obecních, ve kterém se praví: „Každá politická obec jest povinna založiti a vésti pamětní knihu obecní“. Úlohou kronikáře potom je zaznamenávat do kroniky důležité události v obci.
Jsou obce, které mají určitě i delší tradici v sepisování obecní kroniky. Avšak v naší obci kronika dlouho vedena nebyla, až v roce 1936 se tohoto úkolu chopil Jan Vaňourek, rolník z č. p. 21. Kroniku psal pouze do roku 1938, ale jeho práce si zaslouží náš obdiv, protože tento kronikář zpětně sepsal události nejen od zmiňovaného roku 1920, ale šel ještě dále až k samému počátku dějin naší obce.
Při psaní zápisů čerpal z výpovědí pamětníku, ze spisů J. Klimeše, z pozemkových knih, lánského rejstříku, z tereziánského a josefínského katastru, z olomouckých zemských desk aj. Když si představíme, jaké tehdy měl technické možnosti, tak jde opravdu
o úctyhodné dílo.
Jeho bratr Vojtěch po několika letech o jeho práci napsal: „Náš kronikář, rolník Jan Vaňourek, dopsal svoji kroniku v přesvědčení, že prací svojí přispěl dědině Kosovu, a že položil základ pro další záznamy, týkajících se dějů obce, jak toho život obce pro další její záznamy právě zasluhuje. Nebyla to věc malá, zajistiti si všech pramenů, jejichž zajištění jemu, prostému občanu, nebylo vždy jen snadným a lehkým. Bylo různých cest a různých úsluh činitelům prameny spravujících. Bylo třeba vše hodnotiti a do příslušných údobí, jakož i v celku do stavu osvětového a té které doby a chvíle uvésti. Bylo to jemu, laikovi, prací nad pomyšlení obtížnou a není divu, nalezne-li čtenář příští a snad kritik ne vše tak, jak si to bude představovati, různá nedopatření. Ať však uváží tento čtenář, že bylo třeba z ničeho něco stvořiti a jest proto i při možné nedokonalosti dílka také uvážiti, že kronikář byl již ve vysokém stáří, kdy se už nezačíná s hledáním nových životních met, a že paměť a tělesná pružnost vynechává, a člověka, včera ještě logicky myslícího, ponechávají na holičkách. … Nastaly těžké doby. Nepřítel přišel do naší země a republiku vyžádanou, vytouženou a vymodlenou na samém Bohu, vyrval a vzal národu požehnanému. Vyrval a zvrátil. Nemohl Jan Vaňourek psáti podrobnosti, když pro celek nebylo ještě pravých podkladů.
Památce Tvé, kronikáři Vaňourku Jene, služ vše Tvé snažení, jímž jsi často třeba nepochopen lidmi úzkých obzorů, prospěti chtěl příkladem a snažnou prací, ať hospodářskou, ať kulturní pro dobro rodné obce a rodných políček, jimiž dědina Kosov tak malebně je ohraničena. Zemřel 8. března 1948 zanechav lásku svoji všemu občanstvu kosovskému dobré vůle s přáním, aby následovali
a pochopili pokrok tak, jak člověk je uschopněn rozuměti, aby všichni byli všem lidmi lásky, dobra a pokroku.“ (Pamětní kniha Občanské Besedy a Národní Jednoty v Kosově).
Na práci pana Vaňourka potom navázali ředitelé zdejší školy Emil Jarmar, Miroslav Zajíček, Jaroslav Hampl a Jan Morávek. Po nich ve vedení kroniky pokračoval Emil Steidl, rolník z č. p. 1. Pan František Hýbl, rodák z Kosova, přestože v té době žil v Šumperku, sepisoval kroniku až do roku 2000. Nejdéle kroniku psala paní Eva Pěničková, ta zápisy ukončila rokem 2019.
Od jara 2020, kdy jsem byla pověřena vedením kroniky, shromažďuji důležité a zajímavé informace o naší obci, ale také listuji stránkami staré kroniky. A souhlasím se slovy jednoho ze svých předchůdců, který napsal, že kronika nemá pouze ležet v kanceláři obecního úřadu nebo v archivu, ale že by se u ní měli scházet nejen pamětníci, ale
i děti a mládež a poslechnout si, jak to u nás vypadalo, jak se u nás žilo před padesáti, před sto lety… Mým záměrem bylo uspořádat letos pro spoluobčany setkání s kronikou, ale doba koronavirová tomu nepřeje, a tak jsem se rozhodla to, co jsem v kronice zjistila, předat touto cestou.
O období před sto lety toho není v kronice příliš mnoho. Je to dáno tím, že kronikář o tomto období psal až po šestnácti letech. Zmiňuje se pouze o velké drahotě, která v této poválečné době sužovala zdejší lidi. „V roku 1920 dostoupila drahota nejvyššího svého stupně. Dobytek, skot, stoupl tak, že pěkná kráva prodala se až za 12.000 Kč. Vepři byli v ceně 3 – 4.000 Kč. Koně, roční hříbě 15 – 16.000 Kč. Jeden pár koní i za 60.000 Kč i více. Zásahem ministra financí Dr. Rašína kurs československé koruny byl zvýšen, čímž ovšem nastal pokles v cenách. Tento zásah působil tak, že kdo měl něco na prodej, cena toho poklesla i až o 2/3.“
Samotné ceny nám toho moc neřeknou, je třeba si uvědomit, jaké tehdy byly mzdy. V prvním roce samostatné republiky bral zaměstnanec mezi 135 až 260 korunami měsíčně. Lépe na tom byli horníci, ti si vydělali mezi 155 až 600 korunami měsíčně. Špatně na tom byli lidé pracující v zemědělství, ti si přišli na 50 až 90 korun za měsíc. Musíme si také uvědomit, jaká byla celková situace dva roky po válce. Průmysl se rozjížděl pomalu, mnohá pole byla neoseta. Chyběli muži, mnoho jich padlo ve válce, mnozí se vrátili zmrzačeni. Byla vysoká nezaměstnanost a bylo běžné, že u dveří mnohých domácností často klepali žebráci. V mnohých rodinách musely pracovat i ženy a děti. Životní úroveň byla samozřejmě odlišná v různých částech republiky. Jiný životní styl byl v Praze a zcela odlišný třeba v chudých zemědělských oblastech.
Daleko více informací máme o období před padesáti lety. Mnozí z vás si jej určitě pamatují a ti mladší si mohou udělat obrázek o životě v naší vesnici v roce 1970.
V tomto roce pokračovala výstavba vodovodu a vodu z něj mimo jiné začalo přednostně odebírat jednotné zemědělské družstvo. Celkové náklady na vybudování vodovodu činily 415 215 Kčs. V souvislosti s budováním vodovodu bylo třeba také opravit místní komunikaci. Bylo také opraveno veřejné osvětlení, v části obce byly vyměněny výbojky. Další investici představovala oprava památníku obětem 1. světové války. Do této doby pomník stál u hřbitova, v roce 1970 byl přemístěn ke kapli.
Místní národní výbor zakoupil pro potřeby obce malotraktor, míchačku, nákladní auto Czepel, nakladač E1514 Bělorus.
Probíhaly opravy na budově základní devítileté školy, mateřské školy (ta tehdy byla na č. p. 28) a MNV.
Největším zaměstnavatelem tehdy bylo jednotné zemědělské družstvo. To obhospodařovalo celkem 529 ha zemědělské půdy, z toho 339 ha orné. Družstvo mělo 145 členů. V okolí Kosova se pěstovaly obiloviny, brambory a len. Choval se hovězí dobytek
a vepři. Vyprodukovalo se 490 000 l mléka, průměrná dojivost byla 6,1 litru denně na dojnici.
Základní devítiletá škola byla zpočátku školního roku organizována jako jednotřídní, později, když sem začali dojíždět žáci z Hoštejna, jako dvojtřídní. Žáků bylo celkem 31, kromě řídícího zde vyučovaly paní učitelky Jarmila Drtilová a Eva Hýblová. A možná si někteří z vás budou pamatovat, že na výlet jste jeli 17. června na Kníničskou přehradu a do jeskyní Macocha J.
Zajímavé jsou také údaje, které dokreslují tehdejší životní úroveň. Kronikář uvádí, že v Kosově bylo 96 domácností. Šestnáct domácností bydlelo pouze v obytné kuchyni, většina domácností měla kuchyň a jeden, maximálně dva pokoje. Tři pokoje mělo pouze 16 domácností. A jaké bylo vybavení domácností? Vlastní koupelnu mělo 42 domácností, ústřední topení 2 domácnosti, etážové 3 domácnosti. Vodu z obecního vodovodu odebíralo 59 domácností a JZD. Elektrický ohřev vody byl v 7 domácnostech, vařilo se na 3 elektrických a 4 plynových sporácích. Moderní kuchyňskou linku měla pouze jedna domácnost. Lednička byla v 58, elektrická pračka v 70 a televizor v 59 domácnostech. Práci v domácnostech hospodyňkám usnadňovalo 12 robotů a 30 vysavačů. Pouze pět domácností mělo osobní automobil a 33 lidí vlastnilo motocykl.
A ještě uvedu pro srovnání pár poznámek o počasí. Počátkem ledna byly teploty kolem -10°C. Na konci ledna však došlo k takové oblevě, že rozkvetly kočičky. Léto bylo deštivé a teploty průměrné. 23. prosince napadl první sníh.
Doufám, že příští rok bude příznivější a bude více nakloněn našemu plánovanému setkání s kronikou.
Zdroj: Pamětní kniha obce Kosov, str. 96 a str. 289 – 299
Pamětní kniha Občanské besedy a Národní jednoty v Kosově